Ovocem Ducha je láska, radost a pokoj. Pokoj se stal jakýmsi pramenem těchto tří darů. Pokojem se nemyslí to, že máme od někoho pokoj, ať nás neotravuje, pokoj znamená vnitřní klid, naslouchání a činy. K vnitřnímu klidu se dostaneme tak, že uklidíme svou duši od věcí, které nám brání k otevření dveří, na které klepe Bůh. Takový úklid vyžaduje mnohé – musíme si uvědomit, co nám brání a ohlušuje nás. Většinou nám brání hříchy – z naší strany, ale i z jiné, dále nám brání chtivost po něčem lepším a mnoho jiných věcí. Odpuštění znamená odbourat si překážky vedoucí ke dveřím. Je velmi důležité naučit se odpouštět, protože jak řekl Ježíš: „Komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny, a komu hříchy neodpustíte, tomu odpuštěny nebudou“. Bůh nám dal velikou moc, ale jestliže někomu hříchy neodpustíme, sami sebe ohlušujeme a Boha neuslyšíme. Chtíč je mocný hřích. My jsme zvyklí už ze soutěží být lepší a lepší. Chtíč nás ale může dohnat k tomu, že mu dáme přednost před Bohem. Jediná možnost jak se takového hříchu zbavit, je chtít být poslední – neboť jak řekl Ježíš: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech,“ nebo podobné: „Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“. Když otevřeme dveře, tak je potřeba umět naslouchat, vyslechnout Boha a udělat to, co po nás žádá. Protože naslouchat a poté nic neudělat je ztráta času pro toho, koho posloucháte. Bůh je naštěstí tak trpělivý, že i když ví, že ho neposloucháme, tak stále volá a volá. On na nás čeká. Nechali byste čekat někoho, kdo pro vás udělal první a poslední a vy tvrdíte, že ho máte rádi? Bůh nám chce odlehčit od našich starostí a naplnit svou obrovskou láskou. Budeme-li naslouchat a půjdeme k Bohu, zažijeme opravdovou radost a budeme milovat pravou a čistou láskou.

(převzato se svolením z deníčku mé milé třináctileté sestřičky :-), napsáno jednoho krásného letního rána)